Vybrané problémy z realizace mostních staveb a jejich řešení, část III.

obr. 4	Fotogalerie...

PROBLÉMY PŘI REALIZACI BETONOVÝCH KONSTRUKCÍ – KONSTRUKČNÍ
ZÁSADY
Požadavky pro betonové mosty a konstrukce jsou uvedeny v kapitole 18 TKP staveb
státních drah: „Pro mosty lze použít jen takové materiály (beton, betonářskou výztuž,
předpínací výztuž, kotevní prvky, spojovací prvky, trubky a hadice pro vytváření
kabelových kanálků atd.), které jsou předepsané v projektové dokumentaci a splňují
požadavky TKP, případně ZTKP. Změnu materiálu předepsaného v projektové
dokumentaci lze provést pouze se souhlasem dodavatele projektové dokumentace
(projektanta) a odpovědného zástupce zadavatele.“ (citace z TKP, kapitoly 18).
Přestože je toto v TKP požadováno, shledáváme na stavbách, že jsou oproti
projektové dokumentaci prováděny změny materiálů bez předchozího odsouhlasení.
V některých případech jsou výrobky dodávány bez předchozího odsouhlasení výrobní
dokumentace zadavatelem. Vždy je třeba, aby projektová dokumentace obsahovala
řešení všech zásadních detailů, specifikace vlastností všech materiálů. Na toto
navazuje zpracování dokumentace dodavatele, která již specifikuje dle vlastností
definovaných projektem stavby konkrétní výrobky. Součástí dokumentace dodavatele
je dále dopracování všech detailů (po předchozích konzultacích s projektantem), které
neřešil projekt.
Požadavky na minimální krytí výztuže betonem jsou stanoveny v TKP, kapitole 18 a
normě ČSN EN 206-1. Dodržování minimálního krytí výztuže betonem je nutné
věnovat zvýšenou pozornost, a to jak v projektové dokumentaci, tak i v přípravě a přirealizaci. Často se setkáváme s naohýbanou výztuží dle projektu, která se nevejde do
požadovaného tvaru konstrukce nebo je složitě fixovatelná v prostorovém uspořádání
konstrukčního dílu. Chyby pramení jednak z nepozornosti při projektových pracích,
dále i z výrobny a ohýbárny oceli. Při realizaci mostního objektu pak dochází k součtu
těchto chyb, jejichž výsledkem je nedodržení předepsaného minimálního krytí výztuže
betonem, které je nutné k bezpečné ochraně ocelové výztuže.
V projektové dokumentaci je třeba věnovat pozornost také návrhu vzdálenosti
jednotlivých výztužných prutů, aby nedošlo k porušení normou stanovené hustoty
výztuže, respektive světlé vzdálenosti mezi jednotlivými pruty výztuže (ve vodorovném
i svislém směru). Tato vzdálenost nemá být menší než největší průměr vložky,
popřípadě 20 mm nebo součet průměrů největšího zrna kameniva a 5 mm (například:
32 + 5 mm). Pokud tento požadavek není splněn (při betonáži z toho pramení značná
pracnost) a pokud není použit samozhutnitelný beton, je téměř nemožné čerpatelný
beton důkladně zvibrovat či jej vůbec použít. V Důsledku toho vzniká nevhodná
mezerovitost betonu, rozsáhlá hnízda neprovibrovaného betonu či volná místa
(tzv.kaverny).
„Pro zajištění tloušťky krycí vrstvy se nesmí používat prvků z hnijících a korodujících
materiálů.“ (citace z TKP, kapitoly 18) Je tedy optimální používat betonová distanční
tělíska a před zahájením betonáže je vlhčit pro lepší spojení materiálů. Na stavbě se
často setkáváme s distancemi dřevěnými, které jsou nepřípustné. Kovové výztuhy
neochráněné protikorozním nátěrem dle předpisu S 5/4 nebo rádlovací dráty také
nejsou přípustné.
Pro mostní objekty je ve většině případů požadován zadavatelem pohledový beton.
Proto musí projektová dokumentace obsahovat vyznačení ploch, jejichž povrch bude
proveden v kvalitě pohledového betonu (musí splňovat požadavky na pohledový
beton). „Pohledový beton musí mít povrch barevně jednotný a stálý (jednotné barevné
tónování), rovný a bez větších pórů, maximální hloubka pórů může být 5 mm a
maximální průměr pórů 10 mm. Pokud nejsou zhotovitelem splněny předchozí
požadavky na pohledový beton, zajistí zhotovitel na své náklady dodatečnou úpravu.
V případě, že nelze dodatečnými úpravami docílit barevně jednotný povrch, bude
součástí úpravy povrchu sjednocující trvanlivý nátěr.“ (citace z TKP, kapitoly 18).
Pro provedení požadovaného pohledového betonu je nutno přizpůsobit navrhovaný
materiál, systém bednění, správně zvolenou technologii ukládání, hutnění,
odbedňování a ošetřování betonu. Obecně se požaduje, aby beton měl homogenní
strukturu a zbarvení. Proto je nutné dodržovat, aby pohledově ucelené konstrukce byly vyráběny z jednoho druhu a stejného zdroje cementu, kameniva, betonovány do
jednoho druhu bednění s homogenní kvalitou povrchu bednění, použití stejného
odbedňovacího přípravku. Přesto dochází k betonážím, kde se střídá nové bednění
s již použitým, není dodržena technologie ukládání, hutnění, ošetřování či
odbedňování. Výsledkem jsou výrazné neestetické vzory, odlámané hrany či vysoké
množství velkých pórů (tzv. lunkrů) na pohledových plochách mostních konstrukcí.
Často dochází ke snaze schovat chyby z nedodržení technologií betonáže, které se
odhalí po odbednění. Je to řešeno rychlou sanací („zamáznutím“) neodsouhlaseným
materiálem a technologií. Dle TKP, kapitoly 18 je zakázáno provádění jakýchkoliv
oprav bez souhlasu stavebního dozoru. „Technologický předpis na provedení opravy
musí být před zahájením prací na opravách schválen stavebním dozorem.
Technologický předpis musí obsahovat potřebné technické parametry a požadavky pro
přípravu podkladu, podmínky pro skladování hmot, míchání a aplikaci, pro ošetřování,
zkoušení atd.“
„Před betonováním monolitických nosných konstrukcí předloží zhotovitel stavebnímu
dozoru technologický předpis pro postup betonování. Betonování smí být zahájeno
pouze se souhlasem stavebního dozoru. Stavební dozor vyjádří souhlas zápisem do
stavebního deníku.“ (citace TKP, kapitola 18). V některých případech dochází
k předložení tohoto technologického předpisu v době, kdy již lze těžko ovlivnit
navrhované postupy, často s nimi není seznámen ani dodavatel projektové
dokumentace. Nevhodným návrhem postupu betonáže může dojít k tuhnutí spodní
vrstvy betonu dříve než byl překryt, propojen a zhutněn s vrstvou vrchní. Tímto dochází
ke vzniku nepřípustné geometricky nedefinovatelné pracovní spáry v jednom
konstrukčním celku, pro který tímto neplatí požadavek na homogenitu materiálu.
Jednotlivé části takto rozděleného celku pak spolu nemusí spolupůsobit
„Svody a potrubí odvodnění musí prokazovat po celou svou předpokládanou životnost.
požadovanou trvanlivost. Pro svislé svody na výšku 3 m a více nad přilehlým terénem
je nutno navrhnout odpadní litinové nebo ocelové trouby z nerezové oceli s možností
čištění a zabezpečené proti odcizení.“ (citace z TKP, kapitoly 18). Tyto požadavky
nejsou v některých případech respektovány. Před výrobou jednotlivých prvků
odvodnění není zadavatel seznámen s výrobní dokumentací, není mu předložena
k odsouhlasení. Tak dochází k nedodržení specifikací z projektové dokumentace.
„Vyztužení říms, způsob jejich betonování, složení a ošetřování betonu je třeba volit
tak, aby se zabránilo vzniku trhlin v betonu během jeho tvrdnutí.“ (citace z TKP,
kapitoly 18). Přesto nacházíme velice často trhliny na římsách. V některých případech
bylo důvodem nesprávné ošetřování betonu, v jiných vyztužení říms. Pro vznikněkterých trhlin však není zatím znám jednoznačný důvod. Přestože byly krátkodobě
zkoumány receptury betonu, hustota výztuže i další možné příčiny, nelze důvod přesně
určit. Pravděpodobně se jedná o soustavu drobných opomenutí a chyb.
„V římsách spřažených s nosnou konstrukcí je vždy nutné ve všech místech dilatačních
spár nosné konstrukce vždy dilatovat i římsy a zábradlí.“ (citace z TKP, kapitoly 18).
Přes tento požadavek nacházíme řadu mostních konstrukcí, jejichž římsy jsou
dilatovány v jiných místech než zábradlí. Jsou i případy, kdy je sloupek zábradlí navržen
v místě předpokládaného pohybu krytu (ochrany) mostního dilatačního závěru.

Obr. č. 4: Nedostatečně provibrovaný beton.

Obr. č. 5: Nedodržení hustoty výztuže – nevhodný návrh.

Obr. č. 6: Nepřípustný pohledový beton.

Obr. č. 7: Neplánovaná pracovní spára.

Obr. č. 8 a 9: Oddilatování zábradlí a říms; nevhodné umístění sloupků zábradlí